Vláda hnutí ANO, ČSSD s podporou KSČM ve Sněmovně tlačí na ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy

16. 4. 2019 jsem v Poslanecké sněmovně navrhl usnesení v následujícím znění: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky žádá vládu České republiky, aby nepokračovala v procesu směřujícímu k ratifikaci úmluvy Rady o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí Českou republikou. Vyzývá vládu České republiky, aby vykonala všechny úkony, včetně zpětvzetí podpisu souvisejícího s oznámením Radě Evropy, že Česká republika se nehodlá stát smluvní stranou Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí Českou republikou, a pověřuje předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, aby o tomto usnesení informoval vládu České republiky.“ Šlo o obdobný krok, který v roce 2018 učinila, s úspěšným koncem, slovenská Národní rada vůči vládě Slovenské republiky.

Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí podepsala Česká republika v květnu roku 2016. Uvedený dokument se ovšem nezabývá pouze předcházením násilí na ženách či domácímu násilí, ale zasahuje nebezpečným způsobem i do jiných oblastí, kdy má dokonce ambice vstupovat do staletími daných biologických kategorií, s cílem je nově vykládat a měnit, a tím i nově konstruovat společenské vztahy a společenskou realitu a ohrožovat tak zejména roli, podobu a funkci rodiny, jakožto naprosto klíčové a zásadní jednotky společnosti a státu. Jako například článek 3, písm. c) Úmluvy:

„…gender” /rod/ znamená sociálně ustanovené role, chování, jednání

a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy

a muže…“

Anebo článek 12, odst. 1 Úmluvy:

„Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Ovšem stěžejní argumenty proti ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy jsou právního charakteru (ostatně, upozorňují na ně mnohé právní autority, v čele s českou Advokátní komorou):

Např. článek 28 Úmluvy ukládá státům, aby učinily opatření, která by nebránila pracovníkům jistých profesí ohlásit spáchání násilného činu či obavu, že takový čin bude v budoucnu spáchán. Což explicitně znamená zásadní riziko prolomení zákonně a ústavně zakotveného práva (i povinnosti) profesní advokátní mlčenlivosti. Pokud by ČR Úmluvu ratifikovala, bude muset změnit legislativu i v řadě oblastí stávající praxe – a kromě toho i celkový přístup k rodině, ke vzdělávání ve školách apod.

Zde jsou některé příklady:

„Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření …“(čl. 4 odst. 1)

„Strany podniknou zákonodárná i jiná opatření nezbytná pro splnění povinnosti zajistit …“ (čl. 5 odst. 2)

„Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko …“ (čl. 6)

„Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření pro přijetí a prosazování celostátní efektivní, komplexní a koordinované politiky zahrnující veškerá relevantní opatření směřující k prevenci …“ (čl. 7 odst. 1)

„Opatření přijatá v intencích tohoto článku budou zahrnovat všechny relevantní aktéry, například vládní agentury, národní, regionální či místní zastupitelské sbory a úřady, národní instituce pro lidská práva a organizace občanské společnosti…“ (čl. 7 odst. 3) „Strany učiní vše nezbytné pro podporu zásad v neformálních vzdělávacích zařízeních a také v zařízeních sportovních, kulturních, volnočasových a v médiích…“ (čl. 14 odst. 2)

Vše nasvědčuje i tomu, že realizace opatření dle této Úmluvy by byla pro veřejné rozpočty nesmírně finančně náročná – (viz např. čl. 8: „Strany vydělí přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“

Anebo čl. 13 odst. 1: „Strany se zavazují podporovat a pravidelně organizovat osvětové kampaně a programy…“), mj. proto, že bude třeba zřídit nové orgány a instituce (čl. 10 odst. 1: „Strany … vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření …“).

Velmi diskutabilní jsou i některé další články Úmluvy:

Čl. 35 hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, kterým rodič trestá dítě.

Čl. 36 hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/poškozenou.

Čl. 40 hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžování.

Čl. 46 hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele.

Čl. 48 hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s trendem rozšíření oblastí dohody o vině a trestu.

Čl. 54 hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno.

Čl. 58 hrozí prodloužením promlčecích lhůt a možností stíhat v těchto typech řízení osoby nezletilé a mladistvé i po dosažení zletilosti.

Z hlediska českého práva je nepřijatelné i to, že dle článku 66 a dodatků této Úmluvy budou mít členové kontrolního a dozorového orgánu GREVIO a další členové delegací konající v jednotlivých zemích monitoring (dle článku 68 do tohoto okruhu osob mohou být zahrnuti i experti ze spolupracujících neziskových organizací apod.) doživotní imunitu naprosto na vše, včetně odpuštění bezpečnostních kontrol při cestování, tzn., že jde o rozsah imunity větší než např. u prezidenta České republiky.

Česká republika má v současné době naprosto dostačující právní úpravu ochrany žen (i mužů) před domácím násilím i před násilím jiného druhu. Postačí, když stávající legislativa bude náležitě využívána a novou právní úpravu nepotřebujeme.

Stejně tak považujeme za zcela dostačující a žádoucí, jestliže tato oblast cela náleží do gesce kompetence českých bezpečnostních a justičních orgánů a odmítáme v tomto směru předávání pravomoci na nadnárodní resp. nadstátní soudní (či jiné kontrolní) orgány. Můj návrh byl tenkrát zamítnut, zejména díky hlasům poslanců hnutí ANO, z nichž pouze dva hlasovali pro. Proti byly i kluby Pirátů, ČSSD a TOP 09 i většina klubu KSČM. Česká republika Istanbulskou úmluvu podepsala smlouvu dne 12. května 2016. Podpis tehdy připojil náš velvyslanec při Radě Evropy Emil Ruffer – na pokyn tehdejší Sobotkovy vlády, kdy pro Istanbulskou úmluvu konkrétně hlasovala většina členů vlády tvořena zástupci hnutí ANO a ČSSD.V současné době na urychlenou ratifikaci Istanbulské úmluvy tlačí zejména vládní Rada pro rovnost žen a mužů ovládána politickými a feministicky zaměřenými neziskovými organizacemi financovanými ze zahraničí – a také vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (zahnutí ANO). Ta samá Helena Válková, která mimo jiné dlouhodobě toleruje přítomnost obdivovatelky některých předních velitelů nacistických vojsk Eugenie Číhalové v Radě vlády pro národnostní menšiny.

17 zastavení u Istanbulské úmluvy

1. Istanbulská úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je mezinárodní smlouvou Rady Evropy, což znamená, že jde jednoznačně a nezpochybnitelně o závazný dokument mezinárodního práva – vynutitelný a vymahatelný Evropským soudem pro lidská práva. Všichni politici a aktivisté, kteří v této souvislosti hovoří o jakési bájné nezávaznosti této úmluvy, buď absolutně nevědí, o čem hovoří (což je krajně nepravděpodobné) – anebo bohapustě lžou. Jde skutečně

o dalekosáhlou a závaznou nadnárodní právní regulaci.

2. Z hlediska České republiky jde o nepotřebný dokument, který by znamenal nevratný přenos dalších národních kompetencí na mezinárodní, mezivládní, nadstátní s nestátní orgány, zejména v trestní a justiční oblasti, ale i další zásahy do výsostných záležitostí národního státu. Tento dokument přináší také nebezpečí dalších masivních finančních (a jiných) sankcí pro Českou republiku, české občany a české instituce. Navíc přiznává rozsáhlé kompetence nadnárodním kontrolním orgánům, jejichž představitelé by nepodléhali české jurisdikci.

3. Veškeré nepřijatelné činy a aktivity, vůči kterým chce tato Úmluva údajně bojovat, jsou v českém právním řádu již dávno trestné a stíhatelné.

4. Proklamovaný cíl Úmluvy, tzn. boj proti násilí vůči ženám, je zde spíše pláštěm pro zakrytí jejího skutečného záměru a cíle, kterým je nepochybně snaha o povýšení umělé ideologie tzv. genderismu na úroveň vymahatelného univerzálního lidského práva, na což má dohlížet nově zřízený, mocný a nedotknutelný nadnárodní kontrolní orgán GREVIO – vyšetřovatel, žalobce, soudce a kat v jednom.

5. To je záměr a cíl, řekněme, krátkodobý a viditelný. Tím dlouhodobým – a ještě mnohem nebezpečnějším – cílem je snaha o postupný rozklad staletých základů a hodnot západní křesťanské společnosti, založené zejména na tradiční rodině coby jejím klíčovém pilíři – a na svobodě lidského myšlení, přesvědčení a víry, která je obdobnými dokumenty a mechanismy taktéž zásadně podkopávána.

6. Dalším doprovodným (a nepřijatelným) jevem těchto procesů má být zavedení masivní kontroly naší národní legislativy včetně možnosti nařizování jejích úprav a změn – jako by nestačilo, že toto jsme nuceni prakticky dnes a denně zažívat už 15 let ze strany orgánů Evropské unie.

7. Úmluva zavádí povinnost smluvních stran vytvořit a financovat všemi vrstvami společnosti prostupující komplexní „genderistickou“ kampaň (indoktrinaci), kterou by prováděly neziskové subjekty – velmi často se zahraničním napojením. Požadavky na zavádění tzv. pozitivní diskriminace na základě pohlaví („genderu“) a rozsáhlé finanční náklady případného uvádění Úmluvy v život jsou už pak jen dalšími třešněmi na tomto otráveném dortu.

8. Úmluva přináší povinnost proškolení tisíců státních zaměstnanců včetně povinnosti vytvořit a provozovat nákladné tzv. integrační programy – které by, pochopitelně, taktéž realizovaly tzv. neziskové a nevládní organizace – financované ovšem z veřejných rozpočtů. Tlak na zapojení mezinárodního i domácího a politického neziskového sektoru je ostatně už prakticky nezbytnou a nedílnou součástí veškerých mezinárodních dokumentů obdobného typu.

9. Úmluva by tudíž přinesla ohromný nárůst další všeprostupující regulace, administrativy a byrokracie – a vytvořila by nové agendy a nové orgány, které by ovšem nebyly pod právní ani demokratickou politickou kontrolou českého státu, českých institucí a potažmo tedy ani českých občanů.

10. Istanbulská úmluva znamená i riziko mezinárodní ingerence do oblasti péče

o dítě včetně svěřování dětí do péče a zakládala by také nepřijatelné výjimky v oblasti azylového práva a azylového řízení.

11. Signatářem Úmluvy je i Evropská unie jako celek – takže je zde pro Českou republiku i docela reálné riziko dalšího přenosu a překryvu překryvu agend a vymáhání závazků, a to v její neprospěch.

12. Istanbulská úmluva znamená ovšem především razantní průlom do českého právního systému a společenských tradic. Zejména pak v podobě tlaku na oslabení prostředků a nástrojů důkazní praxe a v rozšíření počtu trestných činů, kde může být sankcí odebrání rodičovských práv,

což představuje přímý útok na tradiční rodinu.

Dokument by tak i vnesl nejistotu a nebezpečný chaos do uplatňování a vymáhání práva jako takového. Nemá totiž ambici trestní právo korigovat, nýbrž násilně zasahovat do právního řádu a společnosti a měnit je.

13. Úmluva dále vnáší do českého právního systému, kde má panovat rovnost subjektů práva, povinnost napříště zohledňovat ve všech ohledech genderové hledisko resp. aplikovat nepokrytou nenávistí k mužům

a chlapcům.

14. Dokument taktéž svou dikcí a obsahem podněcuje a povzbuzuje šíření atmosféry udavačství a strachu.

15. Úmluva jednoznačně směřuje k prolomení lékařské a advokátní mlčenlivosti, což hraničí až s porušením ústavnosti. Mimo jiné i tím, že ve svých důsledcích a dopadech ohrožuje ústavní právo na svobodu svědomí, vyznání a přesvědčení

16. Úmluva přináší tlak na změnu tradičních kulturních a sociálních vzorců, sociální inženýrství a snaha o vymýcení národních a společenských tradic. Je i v rozporu s křesťanskou věroukou, která je jedním ze základů naší civilizace. Mohla by představovat i reálné by riziko mezináboženského konfliktu, zejména ve vztahu k islámu.

17. Úmluva požaduje a de facto nařizuje silnou státní ingerenci do vzdělávacích osnov a vzdělávacího systému v duchu ideologie genderismu.

Tzv. Istanbulská úmluva nesmí být v České republice nikdy ratifikována – důvodů pro to je mnoho, některé byly naznačeny výše, jejich úplný výčet by však byl ještě mnohem obsáhlejší.