Vláda Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše pokračuje v šílených experimentech – na propagaci inkluze do škol utratí 56 milionů korun, přestože drtivá většina občanů, učitelů i odborníků se zaváděním další inkluze nesouhlasí. Také já a naše hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) od počátku zásadně nesouhlasíme s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol. Praxe ze světa ukazuje, že každý nárůst inkluze, tedy začleňování hůře vzdělavatelných dětí mezi ty běžné, snižuje úroveň vzdělání pro běžné žáky na straně jedné, a na straně druhé se těmto hůře vzdělavatelným dětem nedostane odborná péče jako je ve speciálních školách.
Zpráva o 56 milionech je však zajímavá také v dalším kontextu dění. Tedy, pokud stále platí, že 1+1=2. Pak platí, že ČSSD má obří dluh 337 milionů korun, který má na základě pravomocného soudního rozsudku zaplatit v kauze Lidový dům, a zároveň se blíží podzimní krajské a senátní volby, což znamená, že ministerstva a státní organizace zvyšují náklady na propagaci čehokoliv, jelikož když dají reklamním agenturám kšeft za 56 milionů, tak se pár desítek volebních billboardů jako bonus určitě někde vynoří a v uvozovkách „nikdo neví“ kdo si je objednal a zaplatil. Jak prosté. Určitě to tedy nebude ojedinělý případ a jsem zvědav na ty, které budou následovat, jak se budou blížit volby.
Ale zpátky ke školnímu vzdělávání. Je dobré a nutné dát základnímu vzdělání vše. Ale, chceme-li uchovat a zvyšovat vzdělání dětí, které mají potenciál se vzdělávat dobře, pak tu laťku vzdělávání nejde snižovat, ale musíme ji zvyšovat.
Problém českého školství není dnes v tom, že by se nedostalo vzdělání jakkoli postiženým.
České školství má zcela zásadní problém, že až na výjimky není schopné plošně podpořit chytré a talentované děti. To je zcela zásadní problém našeho školství a tyto děti, které by mohly mít skvělé školní výsledky, jsou nakonec těmi, kdo jsou skutečně postižení.
Kdo zažil školu, ví, jak neuvěřitelně klesá úroveň vyžadované práce a znalostí po dětech. Tento trend bohužel inkluze jen posiluje.
Kam to vede, to se stačí podívat do zahraničí – bohaté děti chodí do prestižních náročných škol a chudé děti z chudých rodin chodí do méně náročné státní školy.
Z takových škol se postupně stávají v uvozovkách „sociální ústavy“, které pouze po část dne mají v péči děti pod záminkou nějaké kvalitní výuky, kterou však často nejsou přes veškerou snahu vyučujících schopné dětem dát, ve srovnání s elitními soukromými školami.
Děti s omezenou vzdělavatelností – tedy děti s duševními postiženími, by proto měli mít speciální výuku oddělenou od ostatních tak, aby se jim speciální pedagogové mohli individuálně a s maximální odbornou péčí věnovat, a co nejlépe je připravit na dospělý život. Tak jako sportovec první ligy nemůže trénovat s amatérem z okresního přeboru. Jejich tempo totiž nejde sladit. To je dané přírodou a nijak to neznamená, že ten či onen je hodnotnějším nebo lepším člověkem.
Vládou prosazovaná inkluze do škol, je tedy cestou do pekel. Nevydělají na tom ani běžní zdraví žáci, ani děti s postižením. A zoufalí jsou i učitelé, jelikož v současných podmínkách velmi obtížně zvládají zajistit odpovídající kvalitu výuky.




