MUDr. Vladimír Zlínský: Asi si mnozí z Vás kladete stejnou otázku, která trápí i mě.
Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dal na politickou dráhu. Moje odpověď zní jednoznačně NE. Je velmi těžké předpovídat i částečně blízkou budoucnost, ale je možno pozorovat trendy, které svědčí ve prospěch mé odpovědi. Mnoho obyvatel našeho státu žije v domnění, že nás ochrání naše členství v NATO. To co se děje mezi Tureckem a Řeckem, může být pro ně odpovědí, jak nás tato organizace ochrání v budoucnu, pokud dojde ke konfliktu mezi námi a některým naším sousedem, který je členem NATO. Další nepříznivý trend je velká koncentrace bývalých bojovníku ze všech možných ozbrojených skupin, kteří bojovali v konfliktech na Blízkém Východě nebo v Africe a přišli do Evropy v rámci imigračních vln pod krytím uprchlíků před vojenskými konflikty. Jedná se vycvičené a odhodlané bývalé ozbrojence, kteří prošli mnohými těžkými boji. Nyní tyto osoby žijí v mnoha státech v našem blízkém sousedství. Další nepříznivý trend je vývoj voličských preferenci hlavně u mladší generace, kde se dá očekávat jejich mnohem vstřícnější postoj k tomuto typu imigrace z přelidněných a konfliktních oblastí světa do našeho státu. Bohužel nepříznivým trendem je i postupný pokles intelektuálních schopností společenských i vědeckých elit směřovat západní společnosti k cílům , které by zajistily jejich dominantní postavení ve světě myšlenkami i produkty, které budou atraktivní pro většinu světové populace a zajistí další rozvoj lidské populace. Pokud toho nebudou schopny, potom se toho ujmou jiné státy /Čína/ i ideologie /islám/, které budou chtít toto uvolněné dominantní postavení převzít. A to jsem neupozornil na možné krizové situace, které mohou nastat a odstartovat možnou konfliktní situaci u nás nebo našem sousedství/ blackout, smrtící pandemie atd/. Řešení tohoto problému nevidím v nákupu předražené vojenské techniky od současných spojenců, kteří v budoucnu mohou/ale nemusí/ být i našimi protivníky. Je třeba se zamyslet, jaké zbraňové systémy jsme schopni vyrobit sami vzhledem k charakteru konfliktů v blízké budoucnosti a podniknout takové kroky, abychom těmito prostředky vyzbrojili jednotky dobrovolníků, kteří se stanou za podmínek, které jim umožní tento výcvik podstoupit, členy regionální obrany v rámci měst , případně okresů a krajů. Tyto aspoň částečně vycvičené jednotky se spolu s jednotkami AČR a Aktivními zálohami mohou potom stát základem pro mobilizované zcela nevycvičené jednotky. Krátkodobý povinný vojenský výcvik mládeže a mladých obyvatel se potom jeví jako velmi rozumný doplněk k tomuto řešení. Jistě problém je daleko složitější, ale tato stať je jenom nástřelem problematiky a upozorněním na možné nebezpečí a naznačuje řešení. Současné řešení této problematiky dle mého názoru povede k situaci, ve kterých jsme již ocitli v naší minulosti mnohokrát a šťastnou shodou okolností jsme ji jako národ /po mnohých útrapách/ přežili. Tentokrát to může dopadnout mnohem hůře. Musíme si odpovědět, jestli chceme přežít jako stát, národ, kultura a možná mnozí z nás i jako lidské bytosti a co pro to musíme udělat, aby se tak stalo. Ti z nás, kteří si toto nepřejí a chtějí žít v globálním světě v podřízeném postavení nemusí dělat nic, stačí čekat.
