Evropská unie stále propastněji zaostává za USA a rychle ztrácí podíl na světovém HDP. 
V roce 1996 měla EU patnáct členů a 28 % světového HDP. Dnes má 27 členů, a méně než 15 % globálního HDP. Podíl EU na HDP světa poklesl zhruba o polovinu za 30 let. SPD prosazuje decentralizaci, debyrokratizaci a návrat pravomocí národním státům. Evropa v historii prosperovala právě proto, že byla decentralizovaná, svobodná a že zde soutěžily různé právní systémy.
„To, že EU ekonomicky stále propastněji zaostává za USA, je těžko oddiskutovatelný fakt, na který upozorňují sami četní evropští špičkoví ekonomové. Klíčovým zdrojem je zaostávání EU, potažmo Evropy v produktivitě. Produktivita představuje fundamentální ekonomický ukazatel, neboť jde o hodnotu vytvořenou za danou jednotku času. Lze ji zvýšit třeba investicemi do výzkumu a vývoje, kde Evropa za USA rovněž zaostává. Dokonce i v poměru investic do výzkumu a vývoje k tržbám, které přitom mají například americké technologické firmy neskonale vyšší než ty evropské,“ uvedl ekonom Lukáš Kovanda.
„Pokud by EU držela s USA v produktivitě krok, její podíl na světovém HDP by sice také klesal, ale mnohem pomaleji, než klesá a klesal ve skutečnosti. A že si USA kupují růst na dluh? Růst produktivity si tak úplně koupit nelze, musí se „vymyslet“ – výzkumem a vývojem. Je to totiž ukazatel intenzivní, ne extenzivní (ve smyslu růstu vyrobených tun oceli). A dále: pokud by se po roce 1990 dělily evropské země NATO s USA o obranné výdaje v poměru 50:50, veřejný dluh EU by dnes byl kolem zhruba 115 % HDP (namísto zhruba 80 %), zatímco dluh USA by se místo 120 % HDP pohyboval kolem 100 % HDP. EU má nižší dluh než USA jen díky vydatné „bezpečnostní dividendě“, kterou jí americký daňový poplatník v uplynulých dekádách posílal,“ dodal Kovanda.
Podle Kovandy se navíc mýlí ti, kdo ekonomické zaostávání EU za USA zlehčují poukazem na hospodářský vzestup a růst životní úrovně v Česku v uplynulých zhruba třicet let. Jde o nepochopení, že se jedná o dvě různé věci. Pohled na data totiž odhaluje, že EU funguje jako „konvergenční stroj“ pro nové členské státy, včetně Česka, které dohánějí průměr EU relativně rychlým růstem produktivity.
Například v Česku narostla v letech 1995 až 2019 hodinová produktivita práce o 81 %, zatímco v EU jako celku jen o 38 %. Česko na tom bylo dokonce lépe i než USA, kde stoupla o 62 %. „Problémem EU je však to, že její ekonomičtí lídři narážejí na technologickou hranici: jádro EU (Německo, Francie, Itálie) nedokáže tuto hranici posouvat tak rychle jako USA, což vede k celkovému relativnímu poklesu EU vůči Spojeným státům. Zvláště kritická je situace třeba v Itálii a Španělsku, kde produktivita přidala v daném období pouze 9, resp. 16 %. To je katastrofální výsledek,“ říká Kovanda.
Zásadní díl viny na úpadku obou zemí nese podle Kovandy euro. Ze tří důvodů. Zaprvé, před jeho zavedením Itálie i Španělsko pravidelně řešily pokles své konkurenceschopnosti devalvací národní měny (liry a pesety), což zlevňovalo jejich export. S eurem o tuto možnost přišly. Zadruhé, vstup do eurozóny přinesl jižním státům prudký pokles úrokových sazeb na úroveň Německa. Ve Španělsku levné úvěry vyvolaly masivní investiční boom, který se však soustředil do stavebnictví a realit namísto technologií. To sice dočasně zvýšilo HDP, ale hodinová produktivita stagnovala, protože tyto sektory mají nízkou přidanou hodnotu. V Itálii zase levné peníze umožnily státu odkládat bolestivé strukturální reformy (které by potenciálně též zvýšily konkurenceschopnost italských vývozců i bez devalvace), protože obsluha vysokého dluhu byla náhle levnější. Zatřetí, v prvním desetiletí eura rostly mzdy a ceny v Itálii a Španělsku rychleji než v Německu, ale bez odpovídajícího růstu produktivity.
„Po vzniku eurozóny masivně mířil do jejích jižních zemí nový kapitál, jenž však končil v málo produktivních odvětvích typu již zmíněných realit ve Španělsku. Tím vzniklo takzvané reálné nadhodnocení, které ekonomiky typu Itálie či Španělska učinilo drahými a nekonkurenceschopnými,“ vysvětluje Kovanda.
