Vážení spoluobčané, dámy a pánové, to, že vás mohu oslovit jako spoluobčany je dané tím, že osmadvacátého října jsme přestali být poddaní nadnárodního konglomerátu, slepence mnoha národních států a státečků. Rakouskouherské soustátí zkolabovalo na jediné věci – pokusilo se odnárodnit desítky národů a vnutit jim jednotnou rakousko-německou anebo maďarskou identitu. Srbové, Rumuni, Italové, Slováci a Češi to jednoznačně odmítli a v momentě oslabení Rakousko opustili.
Komu to připomíná současnost, tak se nemýlí. Platí pravidlo, že ten, kdo se z historie nepoučí, je nucen si ji prožít znovu.
Přes tisíc let jsme na našem území měli českomoravské soustátí. V průběhu těch tisíce let jsme byli součástí nejrůznějších svazků – měli jsme soustátí s Polskem, Maďarskem, byli jsme součástí Svaté říše římské, byli jsme v rakouském soustátí i součástí Velkoněmecké říše.
Tahle spojení neměla většinou dlouhého trvání, a pokud ano – jako Říše římská nebo zpočátku panování Habsburků – bylo to dané tím, že země Koruny české byly v tomto svazku zpočátku velmi suverénní, ne-li vedoucí silou, kdy Praha byla například hlavní město Římské i Rakouské říše, české země jejím srdcem.
Problém Rakouska nebyl v tom, že to byla monarchie – občané Rakouska v minulém století byli v mnohém svobodnější než občan dnešní České republiky. Problém byl v tom, že se pokoušeli nás, Čechy a Moravany, odnárodnit. Proto přišel osmadvacátý říjen, který vrátil správu našich zemí nám.
Když slavíme nějaká výročí a události, tak bychom si vždy měli říci, co pro nás znamenají dnes a proč bychom měli jejich ducha naplňovat.
28. říjen je jednoznačně svátek obnovení národního státu Čechů, Moraváků a i počátek národní samostatnosti Slováků. Je to veskrze vlastenecký – a nebojme se toho slova – je to veskrze národní nacionalistický svátek.
Jeho odkaz nelze naplňovat jinak, než jen opět bojem za uchování našich národů v našich zemích spolu s naší tisíciletou kulturou. Nebojme se toho, protože dějiny jsou s námi.
Za dalších tisíc let tu určitě nebude Evropská unie, ale země Koruny české ano. Tomu plně věřím. Stačí k tomu relativně málo – abychom zůstali věrni svému národu.
Zdroj obr.:Wikipedia
